Mladého nikoli věkem (64) nýbrž dobou chovu výstavních zebřiček (3).
Do mých dvaceti se v kleci vystřídala řada ptačích druhů. Pak jsem dal přednost jiným zájmům. Před pěti lety jsem se rozhodl, že svou domácnost oživím na vánoce párem zebřiček. Bylo mi jedno jakých, prostě zebřiček. Vyrobil jsem klec ze staré knihovny tak, aby ladila s ostatním nábytkem v obýváku, zakoupil párek zebřiček, poskytl jim budku a čekal a ono se nic nedělo.
Kamarád, letitý chovatel všemožných opeřenců, mě poučil, že je lepší mít dva páry. Ne v jedné malé kleci, ale stačí, aby se ptáci slyšeli. Tak jsem současnou klec ve velikosti knihovničky (90 x 40 x 45) rozdělil na dvě, pořídil druhý pár a začaly se dít věci. Vybudování venkovní voliéry se dvěma odděleními (staří a odchov) byla otázka víkendu. A byli další mladí ptáci. Rodiče byli rovní šedí a potomstvo hýřilo barvami. To byl rok 2012. Na podzim jsem se jel podívat do Dašic na XI. Klubovou výstavu chovatelů zebřiček České republiky, která je speciálkou právě na zebřičky. Zíral jsem s otevřenou pusou a) na počty ptáků, b) na počet mutací c) na celkovou atmosféru. A bylo rozhodnuto. Zatoužil jsem stát se chovatelem výstavních zebřiček černolících a někdy v budoucnu se v Dašicích prezentovat. Sháněl jsem někoho, kdo by mi poskytl informace o chovu výstavních zebřiček vůbec. Tak mě někdo dovedl k jednomu vousatému padesátníkovi a po vzájemném představení se jsme zjistili, že se známe. Tak se ten vousáč, Víťa Vaněk, stal mým zebřičkovým guru v mých začátcích a uvedl mě do společnosti VIP chovatelů.
Na konci dubna 2014 jsem už hnízdil v devíti klecích s šedými, šedými černolícími a šedými světlehřbetými černolícími ptáky. Potomstvo mě obohatilo o další mutace. Přibyla šedá mramorová s náznakem tmavého líčka u samic, hnědá a hnědá černolící opět u samic. Na třinácté klubovce mi dvě mnou odchované černolící samice (hnědá a šedá světlehřbetá) přinesly dvě druhá místa. Domů jsem odjížděl opět s nakoupenými ptáky. Zatím se mi dařilo být rok od roku úspěšnější.
Na tomhle místě chci poděkovat kamarádům Víťovi Vaňkovi, Jirkovi Švadlenkovi, Pavlu Švehlovi, Otovi Buldrovi, Václavu Blažkovi, Jirkovi Feltovi a dalším klukům z Klubu chovatelů zebřiček České republiky, bez nichž bych se na bednu nikdy nepostavil nebo ne tak rychle. Ale k tomu později.
Nedovolím si psát, jak se co má dělat. Toho už byly popsány stohy papíru. A už si vůbec nejsem jistý, zda všichni, kteří píší o tom, co se má dělat, ve skutečnosti dělají.
Rozdělím se s vámi o pár svých zkušeností. Hlavně o to, co bych už dnes dělal jinak a o to, co dělám já.
Nákup ptáků.
To, že mé rozhodnutí vzít chov zebřiček trochu vážně až po výstavě bylo dobré. Černolící zebry se mi stále líbí a vůbec neplánuji od nich odejít. To, co bylo ne příliš chytré, bylo okamžité naplnění všech klecí bez pečlivého nákupu. Dnes nakupuji pouze na výstavě nebo od špičkových chovatelů. Na letošní výstavě se budu snažit získat cizí krev výměnou za vystavené a hodnocené ptáky, případně něco koupit. Vyměnit dejme tomu stejně bodově ohodnoceného ptáka za jiného kvůli cizí krvi je dobré. Ještě lepší je ale vědět, jakou přednost získávaný pták má, aby zlepšil to, co mým ptákům chybí. Na poslední výstavě jsem okamžitě skočil po samci s hodnocením nevyhovující pro přílišné prohnutí ve hřbetní linii (názor posuzovatele) a to pro svou samici, která má jedinou vadu. Je zlomená ve hřbetě
Hnízdění
Studium odborné literatury je dobrá věc. Jen je třeba mrknout na to, kdy byla kniha napsána. První budky 10 x 10 x 10 cm jsem dělal podle nějaké knihy z padesátých let. Dnešní výstavní zebřičky jsou výrazně větší než ty z minulého století. V současné době stavím budky 12x13x13. Některým samečkům se nechtělo nosit hnízdní materiál do budky a nosili jej do koupelniček. Když se mi to stalo poprvé, dal jsem druhou koupelnu na sucho a na dno dal suchý mech a do klece hnízdní materiál. Samec vystavil hnízdo a samice začala snášet. Při každém krmení sešla z hnízda a sedla až když jsem odešel. Když se mi to stalo podruhé, postupně jsem stěny od spodu polepoval izolepou a to postupně během tří dnů po prvním sneseném vejci. Odchovávali.
U některých párů, co se jim nechtělo do budek s překližkovým stropem, jsem nahrazoval strop budky pletivem, dle zkušenosti VIP kamaráda v této hnízdní sezoně nahrazuji strop budky plexisklem. Funguje to.
Budky z důvodů snadnější manipulace věším stejně jako většina chovatelů z venku na pletivo a to po dvou třech dnech po zapárování. Na dno přijde suchý mech z předešlého roku po vertikutaci trávníku. Do klece pak jemná suchá tráva a kokosové vlákno, z kterého samec staví uvnitř budky hnízdo.
Bohužel nemám dost prostoru. Kdyby, kdyby…… bylo dost místa, nechal bych za klecemi manipulační uličku a budky věšel zvenku na zadní stěnu klece.
Klubová výstava
Je zároveň otevřeným mistrovstvím České republiky. Je opravdovým svátkem chovatelů této drobotiny a přehlídkou toho nejlepšího, co v České republice je. Je jednoznačně tou největší speciálkou nejen u nás, patří mezi největší v Evropě. Pro návštěvníky a nás soutěžící je to skutečný zážitek. Pravidelně se zúčastňují kolegové ze Slovenska se svými kvalitními odchovy. O výstavách se dozvíte z našich webových stránek, na kterých právě jste.
Příprava ptáků na výstavu.
Naše klubovka je v polovině listopadu. Ptáky z venkovních voliér stěhuji domů v polovině října a vybírám to nejlepší a rozděluji do bodovaček po jednom či dvou. Zkušenost druhé výstavy mě naučila, že je třeba mít rezervu. Jako na potvoru se nám vždy některý z připravených ptáků rozpeří (začne přepeřovat). Píšu nám, protože totéž slyším i od kolegů.
Členství v Klubu.
Je asi na tomto místě zbytečné mluvit o tom, že nejkvalitnější ptáci jsou mezi členy klubu a také, že nejlepší odchovaní ptáci mění bydliště v rámci klubu. Samozřejmě, že s tím nejlepším počítáte pro sebe do chovu nebo výměnou na výstavě. Při prodeji mají přednost vaši kolegové. Stejné je to s výměnou zkušeností.
Samotná výstava (hovořím o té naší dašické Klubové) je tou třešničkou na dortu. Týden před výstavou trávíme víkend její přípravou. Následující čtvrtek se navážejí ptáci. Je fajn být u toho. Nenechávám si ujít pátek, kdy se posuzuje. Tam se člověk nejvíce dozví, jak má pták vypadat, co jsou jeho klady a co je slabší. Sobota a neděle je na prohlížení vystavených kusů a na dohody a výměnu vystavených ptáků a zkušeností mezi chovateli. Tyhle hodiny a dny kolem výstavy mně vždy dají víc než zbytek roku.
Letos jsem začal hnízdit už koncem ledna (o dva měsíce dříve než v předchozích letech), abych dříve ukončil chovnou sezonu a hlavně proto, aby co nejvíce mladých ptáků a současně jejich rodičů mohlo být co nejdelší dobu v prostorných venkovních voliérách.
Závěrem
V první řadě chci poděkovat současným zebřičkovým kamarádům za to, že mě vzali mezi sebe a dělí se se mnou o své mnohaleté zkušenosti. Děkuji jim za trpělivost a pomoc při výběru ptáků na výstavu i asistenci při nákupu.
Nepíši o krmení, o odchovu, o tom kdy začít hnízdit, jak připravit ptáky na výstavu. Mezi těmi chovateli, kteří se naprosto pravidelně umísťují na prvních místech, to každý dělá trochu jinak. Jedno mají společné. Všichni to dělají dobře.
Neradím, ale poslouchám rádce a neztrácím čas s radily.
Tobě čtenáři, přeji hodně radosti a chovatelských úspěchů a těším se na setkání s Tebou na letošní listopadové výstavě třeba jako s novým žadatelem o členství v elitním klubu zebřičkářů.
Aleš Nebeský
